Hranice mezi soukromým a veřejným
je zpravidla velmi tenká. Mnohdy pak dokonce sporná, mizící. Na které straně
stojí autorský deník, vytvářený na popud kurátorky během jednoho měsíce za účelem
následné prezentace a do jaké míry je autentický? Nejedná se pouze o
strategickou záležitost, deník s manipulovaným obsahem? A pokud ano, jaké
strategie volí jednotlivý umělci a kolik ze svého soukromí v „na míru“
vytvářeném deníku skutečně odhlalují?
Osm umělců a umělkyní z České
republiky a Slovenska bylo osloveno s nabídkou vytvářet si během jednoho
měsíce (května) autorský deník, reflektující - ne nutně – jejich zážitky a
dojmy, a to s vědomím jeho následné prezentace před zraky širší veřejnosti.
Forma, obsah i autenticita těchto deníků přitom ležela pouze na nich.
Vystavující umělci byli tedy de facto osloveni s nabídkou obnažit &
ventilovat své vnitřní já a názory před návštěvníky galerie a prezentovat své
vlastní (umělecké) strategie a záměry. Nebo se naopak skrývat, schovávat vše
pod maskou a manipulovat s obsahem deníku i samotným divákem. Výstavu Exkurze do cizích světů lze tedy pojmout
i jako hru na pravdu a „lež“. Přičemž onu lež vlastně nepoznáme bez
hlubšího vhledu, znalosti širších kontextů a soukromí jednotlivých autorů. Ti
se ostatně k deníkům staví zcela rozdílně. Zatímco někteří jej pojímají
jako intimní zpovědnici, studnici vlastních myšlenek a názorů, časosběrné
médium stojící za hranicí veřejného. Pro jiné se deník stává čistě strategickým
nástrojem, jakýmsi meta-deníkem, balancujícím na hraně mezi autentičností a
promyšleným plánem.
Například Olga Paštéková je jednou z umělkyní, vytvářející si deníky pravidelně
již léta a (zejména) pro vlastní potřebu, zde představené dílo je tedy silně
osobní a - pro „zasvěcené“ - odhalující
mnoho z autorčina světa. Velmi autentický a subjektivně zatížený je pak i
deník Kamily Zemkové, doplněný o
sérii kreseb. V případě obou umělkyní tedy můžeme vyloučit onu manipulaci
s divákem. Snad jen v rámci Olžiny instalace, jsou jisté informace záměrně
zamlženy...
V případě zbylých umělců se
poté deník transformuje ze své původní formy do nové, stává se meta-deníkem,
strategickým nástrojem. Například Peter
Cvik prezentuje deník náčrtků a skic, se kterými povětšinou pracuje jako
s předlohou pro malbu. Jeho deníkové kresby tedy autentické jsou, nicméně
vznikají za určitým cílem, ne jako čistě subjektivní záznamy. Tereza Damcová poté tvoří obdobným
stylem, její jednoduché kresby vznikají z hluboké potřeby kreslit denně,
ale nereflektují každodennost. Je třeba brát je jen jako „cvičné“. Michaela Langová svůj deník pojímá silně
konceptuálně. Za pomoci astrologie pozoruje vliv jednotlivých fází měsíce na
její osobu a zaznamenává výsledky. Hraje si s formou deníku, zejména pak
s materiálem. Soňa Patúcová
poté pojímá deník jako voeyurskou hru, všímá si svého okolí a jeho drobných
změn a zachycuje jej na fotografiích. Je pozorovatelkou, sama se však přímo nezúčastňuje,
ačkoliv i ona může být pozorována. Rastislav
Podhorský vystavuje svůj „pěstovatelský deník“,
prezentuje krátké příběhy. Není osobní přímo, ale skrze asociace. Jeho obtisk
v deníku se projevuje zejména v použitých motivech. Nakonec připomeňme
i Lucii Tallovou, která ve svých
lightboxech zaznamenává (zprvu) nenápadné změny půdorysu, jenž se bezprostředně
dotýkají jí, jakožto obyvatelky bytu. Je zajímavé, že ani jeden z těchto strategických
meta-deníků není, co se týče zpracování ani obsahu, „formální“.
Autorské deníky vytvářené na popud
a za účelem následné prezentace, sledující nápadně i nenápadně zájmy
jednotlivých umělců, pak lze v omezené míře pokládat i za autentické.
Neboť ačkoliv mohou s divákem manipulovat a nejsou (pouze) odrazem
vnitřního světa, osobní vklad autora je v rámci nich čitelný a nelze jej
odebrat.
Žádné komentáře:
Okomentovat